Vzal jsem tři české kamarády, dohromady vážící jako menší buvol, na výlet po severním Vietnamu.


Taková myšlenka mě napadla při plánování cesty po severním Vietnamu. V momentě, kdy jsme přistáli, jsem si ale na chvíli odskočil k babičce. Babička, která 30 let prodávala zelený čaj a cigarety po kuse na ulici, která by se v Ha Noi mohla klidně jmenovat "Pod hradbami", kdyby Ha Noi bylo renesanční město v jižních Čechách. Nedávný tajfun Yagi s sebou bohužel vzal stín stromu, pod kterým se s babičkou a jejím stánkem schovávala. Teď si stín musí dělat sama – ale přesto se zdá stejně houževnatá, jako vždy.

Naše první zastávka s chlapci byla osm hodin vzdálená oblast Mu Cang Chai – místo, kde rýžová pole dosahují vrcholu své krásy v období sklizně. Představte si nekonečné terasy zelených polí, zlatě se třpytících pod sluncem, a mezi nimi Hmongy, místní obyvatelé, kteří celé dny pracují na polích s takovou vytrvalostí, až vám zůstává rozum stát.


Osm hodin autobusem – pokud jste trpěli na klaustrofobii nebo měli smysl pro osobní prostor, tak tahle jízda vás toho určitě zbavila. Vylezli jsme rozlámaní jak přerostlé puzzle. A první úkol? 15 kilometrů pěšky do hor. Všichni kolem nás jeli na skútrech, jen my jsme šlapali pěšky. Občas se nám někdo z místních zasmál, jindy nás pozdravili, ale většinou se prostě smáli. Muselo to být komické – čtyři Češi, potící se pod tropickým sluncem, zatímco všichni kolem jezdí na motorkách. Měl jsem pocit, jako bychom byli dobytkem a místní na nás dělali múú.

Když jsme nakonec dorazili k našemu ubytování – dřevěným chatrčím s výhledem, který by jinde stál tisíce – dostali jsme se za 150 korun na osobu do ráje. Jedli jsme s místními, vstávali s nimi, chodili s nimi na pole i na výlety. Jednoho dne nás vzali i na motorky. Místní řidič se musel notně posilnit rýžovou kořalkou, když viděl Honzíka, našeho největšího kamaráda, kterého měl na motorce vézt.

Pak jsme zamířili do Sapy, kde jsme se těšili na výhled z nejvyšší hory Vietnamu, Fan Si Pan. Těšili jsme se, ale viděli jsme velké prd, protože mlha nás pohltila a vyplivla nás až u sochy Buddhy. Nádherný duchovní moment: nevidíte nic, ale cítíte všechno. Dozvěděli jsme se, že na Fan Si Pan vede nejdelší volně zavěšená lanovka na světě. Co víc si přát než duchovní výstup na horu, kde jediné, co vidíte, je mlha a pár metrů před vámi?

Ve Vietnamu platí jediné pravidlo: pokud máš motorku a troubíš dostatečně hlasitě, přežiješ. Vzali jsme skútry a vyjeli vstříc dopravní džungli, která se řídí principem "kdo troubí víc, má přednost."


Po pár dnech jsme se ocitli ve městě Lao Cai, na hranici s Čínou. Číňané si samozřejmě postavili půlku města větší a hezčí, aby to Vietnamcům náhodou nebylo líto. My jsme se na chvíli kochali pohledem na most, který spojuje dvě brány – jedna malá a skromná, druhá velká a svítící, protože Čína.

Noční vlak, jezero ba be a "domů"


Zase jsme bydleli u místních rodin – jak jinak. Každý den jsme vyráželi objevovat okolní jeskyně, kterých je ve Vietnamu víc než dost, taky jsme se párkrát projeli po jezeře. Dva týdny utekly tak rychle. Loučil jsem se s klukama, popřál jim hodně štěstí, minimum podvodů a co nejméně průjmů na zbytek jejich cesty.


Bylo to opět to klasické „duši otevírající“ dobrodružství – objevování krás země, kterou sice nazývám svou, ale kde jsem nevyrůstal. Takže tady jsem, turista s vietnamským příjmením, který se pokouší Vietnam poznat. I když z pozice návštěvníka, aspoň mám cit a trochu toho vhledu, který mi dovoluje ocenit drobnosti – jako to, že si můžu ráno popovídat o počasí s místními, a hlavně že mě v obchodě nenatáhnou o deset korun, protože přece vypadám jako Vietnamec a taky jsem „jeden z nich“.


Tak zase někdy, snad brzy. Vietnam se nezmění tak rychle, jak bych čekal. A třeba ho jednou poznám tak, jak ho znali moji rodiče, ještě než ho opustili.