Sodemun. Jméno, které zní jako pěst do obličeje. Věznice postavená v roce 1907, když Japonci vládli v Koreji a z lidské důstojnosti dělali hračku. Zdi, které by mohly vyprávět příběhy o mučení, bolesti a touze po svobodě.
Vešel jsem tam, kde dřív tísnilo 500 vězňů. Každá cela byla svědkem utrpení. Když Japonci přišli v roce 1910, proměnili tohle místo v peklo na zemi. Jména jako Kim Koo a Ryu Gwansun se tu ozývají jako ztracené ozvěny boje za svobodu.
V roce 1919, po Pochodu 1. března, se sem nacpalo 3000 duší, z nichž mnohé poznaly mučení. Ryu Gwansun, mladá aktivistka, tady podlehla bolesti. Každý kout tohohle místa je posetý vzpomínkami na lidi, kteří umírali za svobodu, kterou my dnes považujeme za samozřejmost.
Po konci japonské okupace v roce 1945 se zdi přestaly třást pod tíhou okupačních katan, ale věznice dál sloužila svým účelům až do roku 1987. Pak přišla nová doba, nové zdi. Stará Sodemun zůstala jako připomínka toho, co bylo. A je to dobře.
Dnes je to muzeum. Turisti se procházejí po chodbách, kde kdysi usínaly sny. Hlasité zvuky foťáků a smíchu kontrastují s tichými výkřiky minulosti. Japonci se za to přišli omluvit, poklekli před pamětním kamenem. Ale omluví to krev, která tu byla prolita? Ne. Zdi si pamatují.
Sodemun. Místo, kde šeptají zdi a duchové minulosti čekají, až si někdo vzpomene.
