Procházel jsem těmi ulicemi, kde každý krok odrážel zvuk prázdnoty. Mrakodrapy, které se tyčí do nebe, jako by chtěly chytit samotné slunce, jsou uvnitř pusté. Kanceláře, které nikdy nespatřily žádného zaměstnance, apartmány, které nikdy nebyly domovem. Peking je jako velké prázdné jeviště, čekající na herce, kteří nikdy nepřijdou.
A v tomhle městě duchů je všechno propojeno mobilem. Všechno se platí mobilní aplikací. Hotovost? Na tu koukají jako na relikvii minulosti, jako na něco, co patří do muzea. Bez mobilní aplikace se neobejdeš. Od ranní kávy po večeři, všechno probíhá přes QR kódy a dotykové obrazovky. Když jsem vytáhl hotovost, vypadalo to, jako kdybych před nimi mával starým pergamenem. Mladá pokladní se na mě dívala, jako by viděla ducha. "Hotovost?" zopakovala s nedůvěrou.
Peking je paradox. Na jedné straně neuvěřitelný technologický pokrok, na druhé straně prázdnota, která je cítit na každém kroku. Město, které se rozrůstá do všech stran, ale ve skutečnosti se zdá být mrtvé. Je to jako obrovská kulisa.
