Jsem tu, v parku Yeouido, kde se tisíce lidí tlačí, aby zachytili ten okamžik, kdy růžové lístky třešní padají k zemi jako něžný déšť. Vzduch je plný smíchu, cvakání fotoaparátů a selfie tyčí, které se vztyčují jako zbraně v bitvě. Stovky lidí se šikují do řady, čekají na ten správný záběr, jako by jim na tom závisel celý život.
Je to mánie. Tisíce lidí stojí v řadách, tísní se na lavičkách a lezou po stromech, jen aby měli tu nejlepší fotku. Předvádějí se v tradičních hanbocích, usmívají se jako modelové, a přitom každý bojuje o svůj kousek prostoru pod růžovými větvemi. Vzduch je nasycený stresem a netrpělivostí.
Až to hraničí s absurdností. Když se třešňové lístky začnou snášet k zemi, dav propadne kolektivnímu šílenství. Lidé skáčou, křičí, smějí se a pláčou, jako by růžové lístky byly zlatými cihlami. Každý chce ten perfektní snímek, ten okamžik, který bude na Instagramu vypadat jako sen. A přitom je to jen okamžik, který zmizí s prvním vánkem.
Třešňové šílenství v Jižní Koreji je něco, co se musí zažít, aby člověk uvěřil. Je to směs krásy a chaosu, romantiky a grotesky. V tom růžovém blázinci, kde lidé bojují o snímek, je něco neuvěřitelně lidského. Touha zachytit prchavý okamžik krásy, který nám připomíná, že i v tom největším davu hledáme něco jedinečného, něco, co nám dá pocit, že žijeme.
