Buddha má taky narozeniny? Jasně, že má. V Jižní Koreji to slaví celý měsíc. Chrámové zvony zní jako starý kovový milenec, který tě opouští, a vůně kadidla je všudypřítomná, jako kdyby se s tebou táhla až do postele.
Stojím na ulici v Soulu, obklopen chrámy, které jsou starší než moje nejhorší kocovina. Mnichové v oranžových hábitech vypadají, jako kdyby se vznášeli nad tím špinavým asfaltem, na kterém jsem včera málem ztratil vědomí. Před jedním z těch chrámů stojí obrovská socha Buddhy, jeho tvář je tak klidná, že by se na ní daly pěstovat kaktusy. Myslíš, že Buddha někdy měl kocovinu? Těžko říct. Ale jeho stoupenci tady v Koreji se zdají být, jako kdyby nikdy neslyšeli o ničem těžším než o čaji.
Lidé nosí dary – květiny, ovoce, vonné tyčinky – a všechno to pokládají k nohám soch, které jsou tak staré, že by mohly vyprávět příběhy o době, kdy ani bůh neměl ponětí, co je to kocovina. Zvonky na stromech cinkají, děti se smějí a staré ženy se modlí za něco, co už dávno zapomněly.
V noci, když se město ponoří do tmy, chrámové lampiony začnou zářit jako hvězdy na nebi, které je pořád stejně daleko a chladné. Lidé se shromáždí, aby meditovali, zatímco já se potácím ulicemi hledající další bar, kde by mohli mít tu odpornou rýžovou vodku, kterou Korejci pijí jako vodu.
Buddha má narozeniny, ale já si připadám, jako kdybych měl každý den pohřeb. Tady v Jižní Koreji jsou všichni tak klidní, tak vyrovnaní, že mám chuť křičet. Ale to by asi nebylo moc buddhistické, co? Tak místo toho si zapálím si pomyslnou cigaretu a pozoruju lampiony, které plují vzduchem, jako kdyby měly někam smysluplně dojít.
A možná, jen možná, až ten kouř vydechnu, najdu trochu toho klidu, který tady všichni hledají.
