Je to masochismus v nejčistší podobě. Na každém kroku vidíš, jak se Korea klaní Americe, jak se ponižuje před jejím velkým bratrem. V politice, v obchodě, dokonce i v kultuře. Všichni mluví o tom, jak důležité je být spojencem USA, jak nezbytné je sledovat, co si Amerika myslí, co říká, co chce.
Každá návštěva amerického prezidenta se mění v cirkus. Politici se hrbí, usmívají se a třesou rukama, jako by se báli, že jim ta ruka uteče. Uctívají Ameriku tak, jak kdysi uctívali své vlastní krále. Když Amerika řekne "skoč," Korea se zeptá "jak vysoko?"
Je to ztrapňování. Vidíš to na ulicích, v obchodech, v televizi. Všechny ty anglické nápisy, jako by se Korea snažila ukázat, že je víc americká než sami Američani. Když se podíváš na mladou generaci, vidíš děti, které nosí trička s americkými značkami, poslouchají americkou hudbu a sní o životě za oceánem.
Je to skoro jako rituál, smutná hra.
